Páteční kázání 26. 7. 2013 (17. ramadán 1434)                                           šejch Sa‘úd Náfi‘ al-‘Anzi

Mešita v Praze

Ponaučení z bitvy u Badru

Chvála Alláhu. Jeho chválíme a Jeho o pomoc prosíme. Ten, koho Alláh uvede na správnou cestu, toho z ní nikdo nesvede, a ten, komu Alláh dá zbloudit, toho už na správnou cestu nikdo neuvede. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Boží služebníci! Tento den, pátek, je vzpomínkou na velkolepou událost, kterou historie zvěčnila. Byla to velkolepá bitva, ve které dobro zvítězilo nad zlem a která přiměla nevěřící v Medíně pokrytecky přestoupit na islám. Je to bitva u Badru. Alláh říká (ve významu): „Alláh vám již vskutku pomohl u Badru, když jste byli ještě nepatrní. Bojte se Alláha, snad Mu budete vděčni.“ Od této ohromné bitvy uplynulo již čtrnáct století. Odehrála se sedmnáctý den ramadánu, a to v pátek. K mnohým bitvám docházelo právě v ramadánu, měsíci půstu. Mezi půstem a džihádem je totiž úzká spojitost. Při půstu se člověk krotí a bojuje proti svým vášním a proti satanovi, a při džihádu zas bojuje proti viditelnému nepříteli.

Události bitvy u Badru začaly ve druhém roce po hidžře (emigraci z Mekky do Medíny). Tehdy se k Prorokovi (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) dostala zpráva o obchodní karavaně pro Kurajšovce, která přijížděla ze Sýrie do Mekky, a tak Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) vyzval věřící, aby s ním vyrazili a pokusili se tuto karavanu získat jako náhradu za to, co jim Kurajšovci sebrali, když je donutili emigrovat z Mekky a nechat tam své majetky.

Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) vyrazil spolu s muži z muhádžirínů a ansárů, jejichž počet jen lehce překračovat tři stovky. Prapor muhádžirínů (emigrantů z Mekky) byl u Mus‘aba ibn ‘Umajra a ‘Alího ibn Abí Táliba a prapor ansárů byl u Sa‘da ibn Mu‘ádhe. Měli s sebou jen sedmdesát velbloudů a dva koně, a tak se střídali dva až tři lidé na jednom velbloudu, dokonce i Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) se střídal s ostatními. Abú Sufján, který byl tehdy jedním z hlavním nepřátel islámu a který vedl obchodní karavanu ze Sýrie, se doslechl o tom, že muslimové jim jdou naproti, a tak poslal do Mekky muže se vzkazem pro Kurajšovce, aby přišli ochránit karavanu. Kurajšovci  vyrazili za karavanou, jenže mezi tím dostali dopis od Abú Sufjána, že se odklonil od své cesty k pobřeží a unikl muslimům a vzkázal, že se mají vrátit zpět do Mekky, protože karavana už je v bezpečí. Abú Džahlovi to ale nedalo, zasáhla ho pýcha a řekl: „Při Alláhu, nevrátíme se, dokud nedorazíme k Badru a neutáboříme se tam. Pohostíme přítomné, bude se nalévat víno, zpěvačky nám budou zpívat a uslyší o nás všichni Arabové! Tak si u nich zachováme respekt.“ Alláh o nich říká (ve významu): „Nebuďte jako ti, kdož vyrazili ze svých obydlí domýšlivě a stavějíce se na odiv lidem, aby odvraceli jiné od cesty Alláhovy.“ (8:47). Když se Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) doslechl o tom, co Kurajšovci udělali, poradil se se svými společníky. Promluvil Abú Bakr, pak ‘Umar, pak al-Mikdád a všichni řekli jen dobré, ale pak se Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) zeptal lidí ještě jednou. V tom ansárové pochopili, že Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) chce slyšet odpověď od nich (ti, kteří dosud promluvili, byli všichni z muhádžirínů). Promluvil tedy Sa‘d bin Mu‘ádh a řekl: „Posle Alláha, jako bys tím myslel nás a jako bys měl obavy, že si domníváme, že naše povinnost je ti pomáhat pouze u nás doma (v Medíně). Já však říkám za všechny ansáry a odpovídám za ně: Jdi s námi kupředu, kam budeš chtít. Spřátel se s kým chceš a opusť koho chceš, vezmi si z našich majetků, co chceš a dej nám z nich, co chceš a věz, že je nám milejší, když si vezmeš, než nám něco necháš. Při Alláhu, kdybys s námi šel až na konec Arabského poloostrova, byli bychom pořád s tebou a i kdybys s námi chtěl překonat moře, překonáme ho s tebou!“ Pak řekl al-Mikdád něco podobného, a Prorokova tvář se rozzářila radostí z toho, co uslyšel a řekl: „Jděte kupředu! Mám pro vás dobrou zprávu: Alláh mi slíbil jednu ze dvou věcí (porážku nevěřících nebo karavanu) a již mi byla zjevena místa, kde tito lidé (nevěřící Kurajšovci) padnou!“ Šli tedy směrem k Badru a když dorazili, usídlili se u první studny. Al-Habbáb řekl: „Posle Alláha, bylo ti přikázáno, abychom se usídlili tady, a tudíž nesmíme být jinde nebo je to věc názoru a bojové strategie?“ Odpověděl: „Je to věc názoru a bojové strategie!“ Al-Habbáb řekl: „Posle Alláha, toto není dobré místo. Pojďme se přesunout k vodě, a tak, až s nimi budeme bojovat, napijeme se, zatímco oni ne.“ Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) ho pochválil za jeho názor a učinil tak. Když pak Prorok spatřil vojsko Kurajšovců, řekl: „Alláhu, toto jsou Kurajšovci, přišli se svou domýšlivostí a prohlašují tvého posla za lháře a přou se s ním! Alláhu, dej nám Své vítězství, které jsi mi slíbil!“ A stál a prosil Alláha tak dlouho a zvedal ruce k nebi, až mu z ramenou spadla horní část oděvu. Prosil a říkal: „Alláhu, dej mi, cos mi slíbil. Pokud tato skupina (tj. věřících) padne, nebudeš v zemi uctíván!“ Abú Bakr k němu přistoupil a řekl mu: „Posle Alláha, přestaň už s prosením Alláha, přísahám, On ti dá, co ti slíbil!“ Poté začal boj a Alláh poslal k věřícím anděly a bitva skončila velkolepým vítězstvím muslimů a porážkou nevěřících, kteří byli mnohem početnější. Z nevěřících bylo zabito sedmdesát mužů, přičemž většina z nich byla z vysoce postavených a jedním z nich byl Abú Džahl. Dalších sedmdesát bylo zajato a ostatní utekli. Z muslimů bylo zabito čtrnáct mužů.

Muslimové! Připomínka této bitvy v sobě nese mnohá ponaučení. Mezi ta patří:

1.      Bitva přišla až po dlouhé výchově a přípravě v Mekce a v Medíně.

2.      Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) přijal radu al-Habbába, čímž potvrdil jednu důležitou hodnotu v islámu, a tou je porada ve světských věcech, které neodporují islámu. Alláh říká ve verších, ve kterých chválí věřící (ve významu): „a záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují“ (42:38). A Svému Prorokovi řekl (ve významu): „A poraď se s nimi v každé záležitosti.“ (3:159). Nejen to, ale celá jedna súra z Koránu se nazývá aš-šúrá, tedy Porada.

3.      Vznešené cíle potřebují oběti, a tou může být i vlastní život.

4.      Dhikr (slovní připomínání si Alláha) při střetu s nepřáteli. Alláh říká (ve významu): „Vy, kteří věříte! Kdykoliv střetnete se s nějakým oddílem, vytrvejte pevně a vzývejte často Alláha - snad dosáhnete úspěchu!“ (8:45).

5.      Prosby k Alláhu jsou nejsilnější zbraní věřících proti nepřátelům a jejich lstím. Alláh říká (ve významu): „Obrátili jste se o pomoc k Pánu Svému a On vyslyšel vás řka: „Podpořím vás věru tisícem andělů, jdoucích jeden za druhým!“ (8:9).

6.      Jedním z nejdůležitějších faktorů, které vedou k vítězství, je nepřít se a držet pohromadě. Alláh říká (ve významu): „Poslouchejte Alláha a posla Jeho a nehádejte se, abyste neztratili odvahu a neodvrátil se od vás vítr příznivý! Buďte trpěliví, neboť Alláh stojí na straně trpělivých!“ (8:46).