O mešitě
Původ názvu
Slovo „mešita“ patrně pochází z jazyků semitských. Aramejské סגד (s-g-d) má význam uctívat, poklekat.
Tvar misgad/masgad tak znamená „místo uctívání“. Arabským ekvivalentem je pak kořen s-dž-d ve významu
„položit čelo na zem“, a má vztah k modlitbě. Slovo sudžúd سجود pak znamená prostraci. Z tohoto kořene
je odvozeno též arabské slovo masdžid, neboli „místo, kde se koná prostrace“.
Do Evropy se toto slovo dostalo přes Španělsko, když v době islámské nadvlády tento výraz místní obyvatelé
přijali ve tvaru mos'keh (nyní mezquita), odkud se rozšířil do ostatních jazyků. Do češtiny se slovo mešita
dostalo přes německé slovo Moschee.
Vybavení mešity
Zvláštní výzdoba mešit není nezbytná, nicméně velmi často zde nacházíme nádhernou výzdobu jak interiéru,
tak exteriéru. Ta je podřízena ideálu nezobrazování živých bytostí a proto stojí na opakování geometrických
tvarů, které tvoří zvláštní druh výzdoby, kterou islámské umění rozvíjí prakticky od pádu umajjovské dynastie.
Další druh výzdoby je založen na arabské kaligrafii, která je postavena na textech Koránu, které lze najít na zdech.
Důležitou součástí mešity je mihráb, což je výklenek, který ukazuje qiblu, tj. modlitební směr. Ten je orientován k Mekce,
resp. Ka‘bě (jednoduché kamenné stavbě, postavené pro uctívání jediného Boha již na začátku věků a obnovené prorokem Abrahámem).
Mešita al-Haram v Mekce jako jediná mešita nemá mihráb a muslimové se v ní modlí orientováni směrem ke Ka‘bě umístěné v jejím středu.
Ve všech ostatních mešitách se věřící před modlitbou postaví čelem k mihrábu a jsou tak tváří otočeni směrem ke Ka‘bě. Dodržení
modlitebního směru je prvkem sjednocujícím muslimy na celém světě. Ať jsou totiž věřící muslimové na kterémkoliv místě na zeměkouli,
během modlitby jsou součástí pomyslných soustředných kružnic se středem v Ka‘bě. Mihráb není srovnatelný s oltářem a není v tomto
smyslu ani chápán, není ničím zastavěn, jedná se pouze o jednoduchý výklenek. Napravo od mihrábu je vyvýšené místo, tzv. minbar,
což je prostor, ze kterého je vedena páteční promluva imáma. Minbar má čistě praktickou funkci a jeho účelem je jen dobrá viditelnost
a slyšitelnost kazatele.
Není určeno, jakou má mešita mít podobu. V 7. století například byla mešita pouze místem ohrazeným zdí buď bez střechy
anebo se střechou z palmových listů. Minarety se začaly stavět až mnohem později a nejsou tedy nezbytnou součástí mešit.
V současné době můžeme spatřit mešity v různých a často velmi odlišných architektonických provedeních, jiné v Indonésii,
jiné v Turecku, Mauretánii či v jiných oblastech.
Oddělení mužů a žen
Islám nařizuje oddělení modlitebního prostoru pro muže a ženy, v ideálním případě je prostor pro ženy za prostorem pro muže,
což znamená, že ženy jsou dále od mihrábu. V některých mešitách je oddělení mužů a žen vyřešeno tak, že ženy jsou ve vyvýšené
pozici na jakési galerii. Ženy se nemusí účastnit ani páteční modlitby, ale neklade se jim v účasti překážka. Pro muže je účast
na páteční modlitbě povinná. Pátek je pro muslimy svátečním dnem v týdnu a shromáždění v mešitách v tento den slouží jednak k
vyslechnutí promluvy imáma, která je má něco naučit nebo jim připomenout, a jednak k tomu, aby se věřící vzájemně setkali a měli
možnost promluvit o běžných věcech.
Význam mešit v životě muslima:
1. 1.Jsou to místa, kde se muslimové setkávají při pravidelných příležitostech během modliteb, pátečních bohoslužeb a o svátcích.
2.Vytvářejí silné pouto mezi muslimy, zvláště v nemuslimských zemích.
3.V mešitách muslimové získávají své náboženské vzdělání z přednášek a pravidelných setkání.
4.Muslimové zde vzájemně konzultují a radí se o náboženských záležitostech a pokoušejí se řešit své problémy.
5.V určitém období historie začaly při mešitách vznikat školy, které se staly zárukou gramotnosti a celkové vzdělanosti.
V období muslimské nadvlády na Pyrenejském poloostrově (zhruba před tisíci lety) zde byla gramotnost témeř stoprocentní,
což je jen vzdáleným snem v mnoha zemích světa ještě dnes. Univerzita Azhar v Káhiře byla při stejnojmenné mešitě otevřena již v roce 972.
Toto jsou důvody, proč Alláh chválí ty, kdo pravidelně navštěvují mešity. Sám říká (ve významu): „O modlitebny Boží se mohou starat*)
jedině ti, kdož věří v Boha a v den poslední, modlitby dodržují, almužny dávají a jen Boha se obávají. A možná, že budou mezi těmi,
kdož správnou cestou jsou vedení.“ (súra at-tauba - Pokání, verš 18).
*) Sloveso ‚Amara‘ v originále Koránu ve vztahu k mešitě znamená: 1) stavět či opravovat, 2) udržovat a spravovat,
3) navštěvovat za účelem modlitby, 4) prodchnout duchem činorodého života.
Prorok Muhammad (nechť mu Alláh žehná a dá mír) řekl, že sedm typů lidí Alláh zakryje Svým stínem v Den soudu,
mezi nimi i „muže, jehož srdce je spojeno s mešitami“.
Mešita je místem uctívání Boha, ale také místem, kde se vyučuje náboženským otázkám, kultuře, ekonomice a
vůbec všem věcem, které prospívají společnosti.
V mešitě je velmi důležité udržovat čistotu, která je podmínkou pro každé modlitební místo. Každý,
kdo vstupuje do mešity, si musí vyzout boty. Muslim, který se jde modlit, musí před modlitbou provést očistu.
Při této rituální očistě si muslim umyje ruce po zápěstí, vypláchne si ústa a nos, umyje si celý obličej oběma
rukama, omyje si obě předloktí až na konec lokte. Dále si utře celou hlavu nebo jakoukoli její část vlhkou rukou,
utře si vnitřní strany uší ukazováky a jejich vnější strany pomocí palců a nakonec si umyje obě nohy po kotníky.
Takto provedená očista je nejen součástí každodenní hygieny věřícího, ale také výrazem pokory a respektu ke Stvořiteli.
Pokud muslim tuto očistu neprovedl doma nebo v jiném místě, musí mít možnost ji vykonat v mešitě. Proto jsou součástí
každé mešity toalety a umývárny či místa pro omytí.
Mešita má v životě muslima velký význam, je v ní symbol muslimovy existence a je to místo, které slouží
k vykonávání jednoho z pilířů Islámu – modlitby. Muslim v ní nachází mír a štěstí, mešity jsou Alláhovy domy na zemi.
„V domech, jež Bůh dovolil postavit a v nichž se vzpomíná jména Jeho, slaví Ho ráno i večer muži,
které ani obchod, ani prodej nezláká od vzývání Boha, od dodržování modlitby a od dávání almužen, a ti obávají se dne,
kdy srdce i zraky budou se obracet, aby je Bůh odměnil za to, co vykonali dobrého, a aby to rozmnožil z laskavosti Své.
A Bůh uštědřuje, komu chce, aniž počítá.“ (súra an-núr – Světlo, verše 36-38)